Šmejdi aneb mince o dvou stranách

Dlouho jsem se těšila, až budou v TV dávat Šmejdy, protože se o nich mluví už od doby, kdy byli natočeni. Za tuto práci, odvahu a nasazení patří slečně režisérce velký dík. Mám kolem sebe mnoho lidí ve věkovém rozmezí 65-89 let, a tak o různé historky z prostředí předváděček nemám nouzi a zdá se mi, že by celkový obraz mohly obohatit a dodat mu trochu barev.

O tom, že „obchodní“ praktiky prodejců jsou černé a „smrdí“ jako nikdy neprané ponožky víme zřejmě všichni, víme i o tom, že by měly být kriminalizovány. Proč se tak neděje, je velká otázka, kterou bych tentokrát ponechala stranou. Z dokumentu vyšli šmejdi jako „ti zlí“ a senioři jako „ti chudáci hodní zneužití“. Jako vše v životě ani tento „jednoznačný“ případ nebude tak černobílý, jak se na první pohled může zdát. Aby však nedošlo k nějaké mýlce – nemíním se šmejdů nijak zastávat, to rozhodně ne, jen se chci na věc podívat i z jiných úhlů:-)

Jistě není sporu o tom, že každá generace je nějakým způsobem poznamená dobou, ve které žije, atmosférou společnosti, jejími normami. O tom, že šmejdi zneužívají „nastavení“ seniorů, kteří valnou část svého života prožili v socialismu a naučili se neozývat se proti bezpráví, nevyčnívat z řady a nestarat se o ostatní, aby sami neměli „zle“ se však příliš nemluví.

Když se podíváme na účastníky předváděček podrobněji, nemůžeme si nepovšimnout jistých podobností s dobou minulou: pasivní přístup k životu, kdy člověk neustále čeká, až „co se bude dít“ a sám se nechopí iniciativy; potřeba organizované zábavy a vedení člověkem, který se tváří jako autorita; tendence neupozorňovat na sebe, a to ani ve chvíli, když se někomu druhému děje příkoří; snaha dostat něco „zadarmo“ a „bez práce“. Pro člověka, který léta zažíval nejrůznější schůze, kulturní referenty, organizované akce, dovolené ROH a večírky, na kterých zdarma (či z fondu) dostával vánoční kolekce pro děti a dárková mýdla, může vypadat taková prodejní „masáž“ jako cosi známého, co prožíval v době svého mládí.

Jestliže je tedy pro někoho podobný druh „zábavy“ známý a obvyklý a je zvyklý na to, že s komunisty se dá nějak „vyčůrat“ v duchu hesla „rozložíme je zevnitř“, pak možná není divu, že může prodejní akce objíždět i s vidinou, že „to tam nějak přetrpí a kde dneska dostane salám a oběd zadarmo?“. Ze svého okolí dokonce vím, že existuje skupina seniorů, kteří na podobné akce jezdí s jakýmsi sportovním nadšením „odolávat“ a „nic nekoupit“ a se zájmem sledovat dění. Připadají si „chytřejší“ a „lepší“ než všichni ostatní chudáci, co se dali zmanipulovat a nechali prodejcům své celoživotní úspory za pár nekvalitních hrnců a dek.

Na předváděcích akcích se používá cílené a dobře mířené manipulace. Mám za to, že prodejci, či spíše jejich šéfové, mají své (pra)rodiče beze zbytku psychologicky zmapované. Vědí přesně, co a kdy říci, aby vyvolali žádoucí odezvu. Definice manipulace je poměrně široká, pro zjednodušení můžeme říci, že jde o to za účelem vlastního zisku nebo výhody přesvědčit jinou osobu k tomu, aby udělala něco, co by sama o sobě neudělala. Z této perspektivy je celá věc vidět v trochu jiném světle, kdy dochází ke střetu dvou manipulací: šmejdi manipulují s těmi, kteří se nechají a vychcánci, co si jezdí jen pro „dárky“ zase se šmejdy. Šmejdi pak přirozeně začínají ve svých metodách přitvrzovat a vždy na to doplatí nikoli vychcánci, ale obětní beránci. Akce vyvolá reakci. Šmejdi spoléhají na to, že ve skupině seniorů nefunguje solidarita s ostatními, jen strach. Strach zůstat bez oběda, strach zůstat kdesi na neznámém místě bez autobusu, strach být vidět v davu, strach být označen jako „ten špatný“.

Otázkou je, proč senioři, kteří mají našetřeno několik desítek tisíc, tyto peníze nevyužijí například k tomu, aby se sdružili do místního spolku (a mnohé kluby důchodců již existují, takže není potřeba je zakládat) a nezorganizovali si výlet podle svého. Proč 49 Kč, které investují do „výletu“, nepoužijí třeba na posezení u kávy a zákusku s kamarádkou? Proč když s kamarádkou na předváděčku jedou, s ní nejedou třeba někam jinam? Argument „chudých“ důchodců, kteří nemají na autobus, v této optice neobstojí, když jsou ochotni za hrnec zaplatit tisícovkou. Ve filmu byla zmíněna i samota jako jeden z hlavních důvodů, proč se důchodci podobných akcí účastní. Ano, dnešní uspěchaná doba moc pěstování blízkých vztahů nepřeje, na druhé straně však nechci-li být sama, musím pro to něco udělat. Samozřejmě můžu sedět doma u televize a vyčítat celé rodině, že si mě nevšímá, nebo se také můžu chopit iniciativy, dát dohromady pár známých a dovolí-li mi to zdravotní stav, vyrazit si s nimi třeba na procházku, na koncert či na fotbal. Není stovka investovaná do taxíku, který mě doveze do kina a padesátka za kávu lepší nežli několik tisícovek pro šmejda na jeho zámeček? Asi ano, ale to by předpokládalo, že nebudu jen sedět, stěžovat si na nezájem okolí a čekat, až pro mě někdo něco udělá, ale udělat něco sama.

 V závěru filmu je návod na řešení, jak se šmejdy skoncovat: nejezdit. Ano, senioři si sami na sebe znovu a znovu straží tuto past tím, že šmejdy svou účastí na jejich akcích podporují. Pokud by s nimi nejezdili, museli by si šmejdi najít jiný způsob obživy. Takže i tato mince má dvě strany:-)

A tak si říkám, že by se to schéma dalo aplikovat i na celou naši společnost. Že všichni tak nějak sice víme, co je špatně, ale stejně to podporujeme. Že čekáme, až za nás někdo něco udělá, ať už jsou to politici, lékaři, rodina, přátelé... Je to trochu takové „čekání na Godota“. Nikdy nepřijde. Tím Godotem jsme totiž my sami. Možná už je konečně čas vzít náš vlastní život do našich rukou.

Krásný aktivní den, přátelé!

 P.S. Nejen pro pana Martina Faltýna:-) Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod:-)

P.P.S. Troška odlehčení: http://halamickova.blog.idnes.cz/c/364820/Smejdi-aneb-pokracovani.html

A snad už poslední článek na toto téma, zohledňující názory diskutérů: http://halamickova.blog.idnes.cz/clanok.asp?cl=365920&bk=78798